Vlčí sen

Usnula. Třeba tam přišel, protože Psice nechce, abych týhle svý lásce řekl... a pistole, tlačila mě, vytáh jsem ji z bundy a dal za opasek... vůbec jsem nestál o to, aby sestřička věděla, kde ji tahám. V tý pistoli byl jen jeden náboj a ten... ten schovám.
Koukal jsem na hvězdy a do nich, zřídla chladu, nehybný oči na křídlech tvora, nebo otvory jinam. A pak jsem taky usnul. Byli jsme dost unavený.
A já měl svůj... byl to vlčí sen. Vyběhli jsme, Rakša radostí kňučela... já taky, urazili jsme zámek u klece a v zoologický to zachřestilo na celou poslední noc, jeden z nás urazil zámek úderem tlapy, řetěz pad a pak jsme běželi, běželi jsme po tvrdým umrzlým sněhu, lesem a přes hroudy a po kamenech, naše drápy cvakaly a my jsme se ani nestarali o svoje stopy, protože jsme běželi... pryč.
Oči jí zářily jak uhlíky... někdy po mně chňapla, olízla mě... tam, kde jsem měl jizvu po obojku, lysinu na šíji, tam, kde mi už srst nenarostla... dotýkala se čumákem místa na žebrech, kam mě kdysi seknul ostnatý drát a kde kousky drátu zůstaly, zarostly... já po ní taky chňapal, měla jizvy uvnitř... drezura, tam ji učili panáčkovat a dělat pac a točit kukadlama a špulit rtíky, tam jí nasazovali mašle i kostýmky, aby z ní byla hodná holčička, způsobná ženička... pořád v pozoru, něco jako sněhulák, ale sexy... tam mý sestřičce ukázali, jak hejbat zadkem, když se šéfíkům zachce... za prachy na byt, jídlo a šminky žít mezi idioty až do smrti... a energii spotřebovat na nauku, kdy dělat úch a ách, když zasraný šéfové sdělujou pravdy... ale teď jsme běželi... a naší stopou byl rychlej zmrzlej dech, kterej padal mezi tesákama... moje milá byla varana i ljubita a uměla seknout drápem i jazykem a já se taky snažil... učili jsme se od sebe, co je dobrý pro toho druhýho, a to posilovalo každýho z nás, sebe samýho... běželi jsme a zem se pod námi otáčela a běželi jsme podél hrobů a skákali přes ně, vyhýbali se kostem i skelným pohledům a pohledům prázdných důlků... vlčích lebek... a vyhli jsme se pastem a lapačkám, měli jsme za sebou zkušenost... padajících kůlů i otrávenýho masa... prošli jsme bez úhony územím zrzavý smečky... a potkali jsme i poslední bílé vlky a ti byli zkroucení nemocí... a velcí černí vlci nás štvali ale my jsme jim unikli... my, šedí vlci z Karpat měli jsme s nima odvěkou válku, divili se, že utíkáme, a naprázdno klapali čelistma, tušili, že na ně taky dojde, že přiletí vrtulníky... běželi jsme bok po boku a naše těla se dotýkala... běželi jsme po zemi, která se otáčela, a vítr nám svištěl v uších jak nářek nad každou mrtvou smečkou... a snad jsme cvakáním drápů po cestě pohyb země zrychlovali... běželi jsme po zemi, masovém hrobu, běželi jsme pryč... pryč odsud... a pak... ale pak jsme stáli nad posledním útesem, nad hlubinou, a zbývalo jen skočit a ponořit se do té plochy, tam všechno začalo... hlubina pod námi se leskla jak zrcadlo a Rakša, moje sestra, s vyplazeným jazykem couvla a z hrdla se jí ozvalo zavrčení, temný a zuřivý... Akéla ji šťouch čumákem do boku, ale ona ho sekla... jsme tady... pojď, sestro, tam už nemůžem bejt, tam ne... pojď, skočíme... poletíme, budem už jen spolu... ale Rakša se otočila a běžela zpátky... vlk stál nad hlubinou, zaváhal, ale jen na okamžik... běžel za ní... Rakša byla ve stráni, našla tam díru a zůstala v ní... a Akéla nechápal, nevěděl nic... zůstal venku sám... z díry v zemi se ozývalo jen vrčení... ona ho varovala... a pak bylo ticho... Akéla zůstal sám... a to nemělo smysl, mohl by sám se vrátit k útesu... a letět... ale to nemělo smysl... vyl, byl jen s měsícem a ten mu rozšílel nervy, Akéla se neměl o koho opřít... vběh do lesa a zabil první zvíře, které zvětřil... donesl ho k díře... Rakša maso vtáhla dovnitř... dny šly a Akéla šílel smutkem... ta samota, kus od srázu, a ta zrada... nevěděl nic... a pak viděl Rakšu, vyšla ven a unaveně se vlekla, okolo ní tvorové... sáli z ní její život, brali si ho... Akéla zaútočil... ale Rakša věděla, čekala to... srazila ho, otočil se k ní nechráněným břichem a nastavil šíji, krční tepnu, bylo mu už všechno jedno... ale ona neporušila pravidla... vrátila se k těm tvorům... Akéla zůstal s měsícem, ale teď už věděl... a vyl jinak.
Co řveš, proboha, co řveš? Ty neumíš spát, řekla Černá. Ne, neumíš. Buď skřípeš zubama, ale teď si i řval!

Do města

V noci nespavosti
někdy ve tmě plavou obličeje
tu a tam se vyloupne tvář
někoho kohos znal.
Všichni pak mizí s ranními tramvajemi.
Tohle znají všichni blázni.
Takže dnes v noci zas v tomhle domě
plném Čechů v jejich v našem
vlastním skutečném státě.
Asi je to lepší než bombardování
určitě.
Spát nemusíš umřít jo říkáš si říká ti potichu
do mozku. Ale ani to není jistý.
Pomalu se po zdech sune stín a už hodiny
je tam měsíc. Je to jak minulý životy.
Kdybys šel do města
cítil bys ho se střepama.
To se dá stihnout.
Tu a tam ve větru
popelnice vrzne jako něco živýho.

Jiný příběh

To jsem cejtil
nějaký tření budoucnosti
a ve tvý tváři svůj obličej lásku.
Osud jeho tíhu. Vlny života
opravdu štěstí atd.
S pomoci B.o.g.
ze mě snad ještě letos bude poměrně obratný obchodník
s ojetejma auťákama
rychlejma jak orel
jako prase
jako někdo jinej.
Z něčeho člověk žít musí
když chce.
Já jsem taky někdo jinej.
Dal jsem hlavu do tvýho lokte
byla trochu velká ale byla to ona.
Pak jsem potkal dvojníka doříkával
mý věty město hřálo tobě B. zemřel bratr
šel pryč a mou ženu v 7.00 den zastih
na požárním cvičení tóny ladily
pekelná kapela
hrála všem stejně pěkně a důležitá schůzka byla
v kavárně Tchibo ve 14.00
ale to už je jiný příběh.

Ohnivá voda

Moje sestra je Ohnivá voda
říkám jí: miláčku
říká mi: něho
a říkáme si: miluju tě.
A pijeme Ohnivou vodu.
Dnes mě měsíc ochrání před nebezpečím
u hlavy mý sestry.
Budu plavat ve vodě
v síle ohně než ráno vstanu
a vypadnu
potmě popaměti chodbou z nejvyššího patra.
Moje sestra je Ohnivá voda
má rozcuchaný vlasy a ráno řekne: di do práce
myslím si: beru si kolik chci a dávám kolik mohu
a říkáme si: miluju tě.
Měsíc sálá a my dva jsme v noci Ohnivý vody
kůže na kůži. A všechno
je důležitý. Sestro. Teď v noci.
Jsi vedle mne ve snu
i potom. Zvuk dechu a doteky nehty
v rytmu mozku s krví. Ty.
Buď u mě. Ještě blíž. Ohnivá vodo.

Cestou

Dva malí ptáci seděli na větvích
bylo to jako v pravěku.
I krev vypadá stejně
možná byla hustší. V sítěné kleci nad hlavama
u žárovky se svíjela zavazadla.
Nahoře pod pavučinou.
Měl jsem to v mozku.
V hale nabízeli noviny letáky květiny
kuchyňské věci hadříky děvku a já mezi spolucestujícími
poznal ďábla muže který chce zabít a muže
který jde neví kam a nebylo možné ukrýt se
mezi odpadkovými koši ani v bezinkovém keři.
Snad jsem pomalu začal milovat pavouka už jsem věděl:
jemu o něco jde.
Tehdy nad špenátovou pizzou v baru jsem řekl
nejkrásnější ženě světa svoje vnitřnosti všechno
a žilka v mozku ta spojka s vesmírem
málem praskla.
Ona se usmívala protože věděla o životě
a co dělá: tak to je.
Na stěnách byly obličeje zpěváků herců a boxerů
některé jsme znali.
Trochu jsme se usmívali lesk po ksichtech házel světlem
a venku chodili ostatní.
Kdybych obrátil dlaně byly by plné světla
ale to nebylo nutný.
Dotýkal jsem se jejich boků a byl jsem jemnej.
Sahali jsme na sebe. Řekl jsem to nejhorší ze mě
a pak se šklebil ven. Tam kde jsme stáli.
Bylo všechno za sklem. A bylo to tajemný.

Ráno, pořád

Můj hrdina ten chlapík
já zabil krysu zabil člověka no jo v jiný době
jinde ležel v písku mořský pouště pláže
s nahou ženou.
Chlapík se směje
a pak mu někdo odpustí
možná
přišli jsme o víc a je vůbec ten B. tady?
Teď? Napadlo ho ráno a myslel na soud.
Na ten co zasedá nepřetržitě od první vteřiny
od první buňky od rána Země
asi jo řekl si a sledoval zrcadlo
když se holil tím starým věčně
špínou a rzi zasraným
strojkem s žiletkama.

Kdykoli

V kterémkoli svém příštím pohybu
zruší Bog divadlo i herce.
Anebo je nechá v jejich barvách
svíjet se plazit přecházet
nechá je mluvit. Doma. Mezi ostatními.
V pokoji se stěnama. Bude tam vzduch.
Bude tam nějaká láska jako rostlina.

"Teď jděte v pokoji"

řekl ten v komži seshora davu
vánočním lidem.
Teď tě mohu vidět každou noc.
Viděl jsem slova: Svobodu nebo smrt
vymyslel jsem je. Jsou to sestry.
Když ke mně po schodech kráčel Duch
měl jsem zrovna křeč ve výtahu dolu
střeva.
Sem nesmírně udivenej
bratře
život.
Hele – říkám to
a můj život je abeceda. Nedělám nic
organizuju slovní hmotu
už jen co mi řeknou buňky.
Ožehlej mozek.
Moje mafie.
Říkal jsem: Svobodu nebo smrt.
Chtěl jsem a hledal. A teď vím jsou to sestry.
Spím s nima. V jednom bytě. V takovým menším
pokojíku.

Starý slova

Dnes spí pod svým snem už to neunese. Bojí se
kol náklaďáku hromad štěrku zvířat nože nemoci.
Ale je v ní je u ní
jsou spolu budou se chránit.
Silný city. A on je bojovník v aréně
i za svý dědečky v krematoriu.
To ten B. je vytáh na rampu.
A jak se jim to stalo? Nebyli dost silný?
Ať já je Hun je zabiják proti Ďáblovi
říká si.
Někdy potom se sestra zdvihne na lokti
a řekne: Hele už je bílej den!
A je. Je den je po noci. To je ta věc
kterou vidí každej.
Den s lidma jako vždy
a jestli je léto
tak něco roste. Je leden
a tady pořád ta samá špinavá
ulice kurev. Obchodu. Teď tu nic jinýho není.
A možná se ti celý město změní v noci
jako dávkou odepsanej mozek.
Pro jistotu se znovu a rychle
učí starý slova lásky.

Je tam

Pořežu si záda
abych věděl že to jsem já.
Když to bolí není to herec
chůzi upravenou náplastma.
Na náplavce byly stromy
a v korunách se ukládala vlhkost
teď je tam díra.
Je tohle pořád to samé město ty zdi
ulice moje teritorium? Řekl bych já
jemu sobě dítěti Ahoj Buď zdráv Dobrou noc
minul bych ho jak tam stojí
s klíčem na krku v odrbaným svetru
s psíkem? Doved bych ho domu? Anebo
je tam ten spratek pořád?
A míjej ho chodci nějaký lidi? Držky? Ano.
Pořád tam stojí a je sám. Ztratil se. Nohama propaluje
pořád tu samou tu jednu tu ďábelskou asfaltovou kostku.

Já, to mně a B. a obrana

Mně se změnil v B.
říkám mu Bogu a ty Bogu a myslím na srdce a na kůži.
Někdo se jen tak líbal hladil nemyslel na nic
a někdo šel sám do tunelu s mrtvolama
mám už jen B.
a některý slova vůbec nejsou pěkný.
Sen může bejt hrůza někdo křičí a je tu
ve snu bajonetu a někdo žije svůj život a úplně mu patří.
Něco sleduješ očima dozvíš se
od ostatních něco
je napsaný. Je to jasný.
Musíš tomu všemu trochu věřit.
Aby ses neztratil
aby tě nenapadli bezbrannýho
velký psi
nepřejelo kolo
nedostala černá vdova svině doma
na konci světa potmě.

Jáchym Topol
1994